Kdo bude vařit našim dětem?
Včerejší jednání zastupitelstva Městské části Praha 21 se zabývalo touto otázku, odpověď na ní však nedalo. Radnice se rozhodla pro radikální krok – vyhlášení tendru na nového generálního dodavatele. Podle kritiků z řad občanů i některých zastupitelů se však celá akce vzala za špatný konec. Zatímco za dokumentaci k zakázce obec zaplatila 100 tisíc korun, chybí to nejdůležitější: analýza nákladů a odpověď na otázku, proč chceme rozbít funkční model, který už máme.
Od letošního roku už stát neplatí kuchařky, uklízečky ani školníky. Tato milionová zátěž dopadla přímo na rozpočet zřizovatele. Nový zákon má vést k tomu, aby se procesy děly efektivně. Újezd nad Lesy se rozhodl jít cestou outsourcingu. Jenže včerejší debata ukázala, že tato „efektivita“ může být jen prázdným pojmem, který zakrývá rezignaci na vlastní správu věcí veřejných.
100 tisíc za výběrové řízení, nula za analýzu
Velkou diskusi vyvolal fakt, že radnice již vynaložila 100 000 Kč na zpracování zadávací dokumentace, aniž by zastupitelům předložila základní ekonomickou bilanci. Rada se hájí, že tendr vypsala proto, aby „zjistila cenu“. Opozice však správně upozornila, že výběrové řízení naní anketa. A pokud radnice potřebovala zjistit tržní cenu, měla využít metodu tržní konzultace. Vypsat ostrý tendr bez znalosti vlastních nákladů je hazard. Navíc v zakázce chybí jasné vyčíslení její hodnoty, což ji činí právně napadnutelnou u Úřadu na ochranu hospodářské soutěže.
Nepochopitelný je i časový tlak. V letošním roce totiž obec dostává částečný příspěvek od Magistrátu hl. m. Prahy na dorovnání nákladů za nepedagogické pracovníky. Máme tak od magistrátu polštář, který nám dává čas minimálně další rok fungovat ve stávajícím systému. Mohli bychom ho využít k vylepšení naší jídelny, ne k jejímu pronájmu. Radnice však raději riskuje smlouvu na tři roky, která zabetonuje stav bez možnosti nápravy.
Mýtus o levných surovinách a soukromém zisku
Zastánci tendru operují s představou, že velká firma ušetří na nákupu surovin. To je sice možné, ale suroviny tvoří jen část nákladů a ani nový dodavatel je také nebude mít zdarma. Vždyť naše paní kuchařky nechodí nakupovat maso do Penny, jídelna již dnes využívá velkoobchodní dodavatele. Zásadní rozdíl je jinde: cílem soukromé firmy je vždy zisk. A ten si firma nevezme na sobě, ale na kvalitě jídla nebo na obci. Aby byla firma levnější než naše vlastní jídelna (která tvoří nulový zisk), musela by někde zásadně ušetřit – a to se s kvalitním talířem pro děti neslučuje.
Školní kuchyně jako komerční vývařovna?
Dalším zásadní informací bylo zjištění, že smlouva umožňuje dodavateli využívat školní kuchyni i pro své komerční aktivity. To s sebou nese riziko zavedení druhé či třetí směny, zvýšený hluk v areálu školy a pohyb cizích lidí. K tomu se přidává „servisní past“: dodavatel hradí opravy zařízení jen do výše 60 000 Kč ročně. Vše nad tento limit, včetně opotřebení způsobeného komerčním vařením, zaplatí městská část ze svých (a tedy našich) peněz.
Máme model, který funguje. Proč ho rozbíjíme?
Újezd nad Lesy má to, po čem ostatní obce touží: moderní centrální jídelnu, která vaří pro všechny školy, školky, seniory i pečovatelskou službu. Je to model, který je už nyní z podstaty efektivní. Namísto toho, aby radnice tento systém vylepšovala, investovala do technologií a motivovala personál, snaží se ho zbavit.
Co tedy dál?
Logickým vyústěním včerejšího večera je výzva k zastavení a zrušení zakázky. Snad tento apel vezme Rada MČ vážně. Je nutné vyhodnotit alespoň roční náklady, analyzovat efektivitu současného systému a teprve poté se rozhodnout, jak dál. Děti, rodiče i senioři si zaslouží víc než jen experimenty za veřejné peníze, kde hlavním kritériem je nejnižší cena a vedlejším produktem soukromý zisk nového provozovatele.
Jan Jackanič
